Značnou část života jsem byla žena orientovaná čistě na výkon a žila v mužském módu jako většina dnešních žen. Můj pohled na svět se začal pomalu měnit a to díky prvnímu těhotenství.
Když jsem byla asi v šestém měsíci, lékař mi oznámil, že miminku našel cystu na mozku. Že to nemusí nic znamenat, ale že mě radši pošle na genetické vyšetření do nemocnice. Seběhlo se to tak, že v nemocnici mě hned nevzali a dřív jsem šla na další kontrolu, na které už nebyl žádný nález a lékař ani nevěděl, že mě někam posílal.
Já mezitím ale začala hodně přemýšlet. Nejprve přišel obrovský strach. A potom zamyšlení – celou dobu se cítím dobře a mám pocit, že i miminko je v pořádku, proč mě posílají na tak riskantní zákrok (odběr plodové vody) a kde by se mohla stát chyba?
Vedlo mě to k vyhledání porodní asistentky, která mě detailně seznámila s přirozeným těhotenstvím a také přirozeným porodem. Mluvila hodně o klidu, nacítění se na miminko, bylinkách, odpočinku, zdravém pohybu a vůbec o všem, co dnes považuji za samozřejmé, ale tenkrát mi to přišlo jako zbytečné blbosti, ke kterým jsem postupně nacházela cestu.
A tak se stalo, že jsem zatoužila po domácím porodu, ale nepřipadala jsem si na něj dostatečně připravená. Alespoň jsem sepsala detailní porodní plán a věřila, že v porodnici se mi budou snažit vyjít vstříc. Úplně přirozeně to nedopadlo.
Napadají mě otázky:
Proč je u nás těhotenství smrsknuto pouze do rutinních kontrol u gynekologa?
Proč není běžné mít svoji porodní asistentku, která by ženu provedla celým těhotenstvím a porodem?
Proč je lidskost a vstřícnost v těhotenství spíš nadstandardem, když máte štěstí na lidi, nikoli běžnou praxí?
Proč si v tak křehkém a důležitém období lidského života nemůžeme vybírat způsob péče, který nám nejvíce vyhovuje?
Napište komentář