Mám za sebou další víkend se skvělou partou všímavých lidí. Tento víkend byl plný hluboké vděčnosti za vztahy a lidi, které mám ve svém životě. Díky nim se ke mně také dostala velmi zajímavá kniha – Dalajlamova kočka.
Dalajlama je duchovním vůdcem Tibeťanů. Jejich učením je buddhismus, ze kterého vychází také všímavost. Vybírám z ní několik zajímavých myšlenek:
- Každá živá bytost touží po životě ve štěstí a bez utrpení.
- Existují 2 hlavní zdroje štěstí – rozdávat štěstí druhým (= láska) a pomáhat druhým osvobodit se od nespokojenosti a utrpení (= soucit).
- Buddha řekl, že z myšlenky se stává slovo, ze slova skutek, ze skutku zvyk a ze zvyku charakter. Proto máme bdít nad svými myšlenkami a nad cestami, kterými se ubírají. Máme je nechat vyrůstat z lásky, která se rodí ze zájmu o druhé. Jako stín provází naše tělo, my se ubíráme tam, kam nás vedou naše myšlenky.
- Kdykoli začínáme s něčím novým, většinou to nejde hned snadno a s velkým vlivem. Jsme nejprve jako malý pramenící potok, který ovlivňuje a vyživuje svoje nejbližší okolí. Když vytrváme, pramen postupně sílí, přidávají se k němu další přítoky. Postupně překonávají různé překážky, někdy se objeví vodopád, jindy podzemní voda, ale nakonec se promění v silnou, širokou řeku, která se stává středem našeho života.
Japonský příběh o sedlákovi a koni
Příběh pochází z doby, kdy kůň nebyl jen koněm, ale také měřítkem bohatství.
Sedlák koupil svého prvního koně a celá vesnice se sešla, aby mu blahopřála. „To jsi jistě hrdý na tak nádherného koně,“ říkali mu všichni. Sedlák však věděl něco o tom, jak důležité je zachovat duševní rovnováhu, a tak se jen prostě usmál a pravil: „No, uvidíme.“
Brzy na to se kůň utrhl a utekl do volné přírody. Vesničané přišli za sedlákem vyjádřit mu svou soustrast. „To je ale tragédie! Taková ztráta! Z toho se jen tak nevzpamatuješ.“
Sedlák se opět jen pousmál a pravil: „No, uvidíme.“
Neuplynul ani týden. Jednoho rána se sedlák probudil a zjistil, že kůň se vrátil a s sebou přivedl dva divoké koně. Nechali se poslušně dovést do stáje a zavřít. Vesničané nemohli uvěřit tomu, co se stalo. „To je ale štěstí! To je důvod k oslavám! Kdo by věřil, že je něco takového možné.“
Samozřejmě, že i teď se sedlák jenom pousmál a pronesl: „No, uvidíme.“
Jeho syn ty dva divoké koně začal krotit, což byla dost nebezpečná práce. Stalo se, že jeden kůň sedlákova syna shodil a ten si při tom zlomil nohu. Celé se to stalo krátce před žněmi a sedlák syna nutně potřeboval, aby mu pomohl sklidit úrodu.
„To máš tedy těžké,“ komentovali to vesničané. „Přijít o synovu pomoc zrovna před žněmi, co může být horšího.“
„No, uvidíme,“ víc sedlák neřekl.
Za několik dní vyslala císařská armáda do všech vesnic vojáky, aby naverbovali schopné, mladé muže. Císař chtěl jít do války a potřeboval posílit armádu. Sedlákův syn měl zlomenou nohu, a tak k vojsku nemusel.
A tak to šlo pořád dál…
Krásný příklad toho, jak je dobré situace nehodnotit. My říkáme všechno špatné k něčemu dobré. Nikdy nevíme, kdy se situace obrátí a my ji budeme vnímat úplně jinak.
Cesta k osvícení
Byla jsem na speciální, předvánoční, meditačně relaxační lekci jógy. Tématem byla mj. 8 schodová cesta k osvícení. Koncept mě zaujal a zároveň mi ukázal, jak je pro mě nesnadné se koncentrovat.
Přitom vedu všímavé kruhy. Jenže když se děje běžný život (nemoci, chod domácnosti, práce, …), tak je prostě těžké se koncentrovat. To ale nevadí. Kdykoli to znovu zkusíme, posilujeme svůj sval koncentrace. Věnujeme čas sobě – celé své bytosti, nejen myšlenkám – a tím získáváme péči a pozornost, kterou všichni potřebujeme. Čím jsme všímavější k tomu, co je v našem životě dobré, tím můžeme být spokojenější a šťastnější.
Pro mě je osvícením už uvědomění, že můžeme být šťastní klidně hned, že k tomu nepotřebujeme žádné speciální podmínky. Kéž jsou všechny bytosti šťastny. To je i myšlenka celé knihy.