Na dnešek kdysi kdosi vyhlásil mezinárodní den žen. Co s tebou tenhle svátek dělá? A dělá s tebou vůbec něco?
Já osobně slavení čehokoli nikdy moc neprožívala. Natož toho, že jsem žena. Co je na tom jako ke slavení?
Vnímala jsem se jako žena ve slabší pozici. Neměla jsem takovou sílu, takovou rychlost ani takový drive jako moji mužští protivníci. A už vůbec jsem nemohla čůrat ve stoje. Zato mě každý měsíc omezovala menstruace.
Prostě jako žena orietovaná na výkon, tedy dělání, jsem se cítila méněcenná. A nesnášela jsem se za to. A zlobila jsem se i na svoje tělo, že nesplňuje všechny moje představy. A už vůbec ne představy okolí o tom, jaká bych já i moje tělo měla být.
Pak přišlo těhotenství a první dcera. A druhé těhotenství a druhá dcera.
A já začala objevovat zkoumání světa z ženského pohledu. Z pohledu orientovaného na vztahy, cykly a nevýkon, tedy bytí.
Po třiceti letech ve výkonovém módu celkem otočka o sto osmdesát stupňů. Ale jsem za ni hluboce vděčná.
Pochopila jsem, že být ženou je dar. Stejně jako je dar být mužem. Jen je fajn hledat polohu a laskavost v té svojí roli. Ne v roli někoho jiného.
Protože je nakonec jedno kým jsme, když jsme jí/ jím/ tím rády. Ale často to chce odvahu udělat ten krok a upřímně se projevit.
Proto nám všem k dnešnímu dni, kdy slavíme ženskou sílu, přeju hlavně odvahu projevit se s laskavostí a respektem k sobě i ostatním.
BG
